Akademický rok začal už i v Praze!

"Ty se tváříš jako Filip, ty musíš být Filip!"

I tato věta padla na začátku mše svaté v kostele Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě v Praze krátce po 19 hodině. Po úvodní písni Veni Creator jsme byli totiž hlavním koncelebrantem a hlavním Pražským studentským kaplanem O. Tomášem Halíkem vyzváni abychom se pokusli aspoň představit lidem kolem sebe.

Velice zajímavá promluva, kterou se vám pokusím v několika větách shrnout, byla hlavně v duchu nedávné papežské návštěvy v České republice. O. Tomáš nám od Svatého otce vzkázal, že úlohou křesťanů v naší zemi je vést akademický dialog s agnostiky, lidmi hledajícimi víru. Otec Tomáš sám má z uplynulé návštěvy spíše ambivalentní pocity, neboť naše církev není masová a už nikdy nebude lidovou, jak ji možná známe ze starých knih. Církev u nás je menšinou a my tento stav máme přijmout. Ovšem ne že se s ním smíříme, my máme být kreativní menšinou, máme být hlasem, neboť církev je univerzitou.

Dále pak mluvil k jednotlivým čtením, která pro tuto slavnou bohoslužbu vybral. První byl závěr knihy Jonáš, kde prorok cítí zklamání a dokonce i hněv nad uschlým stromem. V této knize se ukazuje důležitá Boží vlastnost: smysl pro humor a ironii. Jonáš čeká Boží hněv a zkázu, která má přijít na Ninive, ale ono se nestane nic. A to ho naštve :-) Bůh nám ukazuje důležitou věc; smysl pro posvátné a pro humor mají mnoho společného a to hlavně že obě schopnosti vyžadují mít určitý nadhled nad situací a svobodné srdce.

V evangeliu jsme slyšeli známý příběh, který se vinul i celou přípravou na papežskou návštěvu, o Marii a Martě. Je to symbol dvou způsobů života: vita activa a vita contemplativa. Co je ale ještě důležitější, Marie v tomto příběhu na sebe bere úlohu učedníků, něco, co bylo dosud vyhrazeno pouze můžům. Snad proto ji Marta chce mít zpátky v kuchyni, na místo kam žena patří. Ona si ale přesto podle Ježíše vyvolila nejlepší úděl: učit se. Je důležité totiž najít rozdíl mezi slyšet a naučit se. Papežova výzva je naučit se Boží věci - proniknout do hlubiny - vnitřně porozumět, ač tomu nikdy nebudu rozumět jako vědeckým úkolům. Je velký rozdíl mezi problémem (vědeckým, například), který je vždy řešitelný, a tajemstvím, se kterým nikdy nejsme hotovi, pořád přináší nové a další interpretace a je to ona hlubina k prozkoumávání. Tajemství máme proto zasít hluboko, jako je Panna Maria nosila ve svém srdci a rozjímala nad nimi. Křesťan musí být stále hledající, má růst a zrát.

Na závěr homilie jsme slyšeli znovu výzvu, že církev nemá být masovou, ale přijmout svou úlohu menšiny, ale kreativní, která tajemství v sobě zasívá, vstřebává a dává to aktivně najevo. Aby to bylo vidět, například jako ohníčky v očích. Otec pak promluvil o Evropě, která je domovem a má se stát i efektivním celkem. Naší úlohou není zůstat na  ekonomicko-správním povrchu, ale vzkřísit myšlenku univerzity, ne už ovšem jako středověký ideál jednoty, ale jako dialog mezi rozumem a vírou.

V základech naší kultury máme udržet tento dialog a jedině tak nepovede naše cesta k nebezpečné (fanatické) víře.

Přimluvy, modlitba akademické obce, byla hlavně za nadcházející rok, za nové studenty i všechny ostatní, za naše přesvědčení a za dostatek sil.

Na závěr pak jsme byli všichni pozváni především do cechů, které ve VKH Praha fungují a sdružují studenty příbuzných oborů a snižují tak anonymitu v kostele a na malé ohlášky a

seznámení s představiteli akademické obce do sakristie. Zde byly také krátce představeny signály, jakožto web i pro vysokoškoláky nejen v Praze.