Sursum corda!

Tak jsem se dnes na mši opět zamyslel. Komu dáváme svoje srdce? Řekl bych, že jen tomu, koho doopravdy milujeme, komu věříme a koho máme rádi. Někomu, komu dáme své srdce bychom nikdy nemohli provést nic špatného, nikdy bychom mu neudělali nějaký podraz, nikdy bychom ho nepodvedli, že ne?

A tak se mi zdá, že buď při mši lžeme nebo to, co říkáme je spíš zbožné přání než skutečnost. Narážím na začátek eucharistické modlitby, která začíná výzvou z nadpisu: "Vzhůru srdce!" Na kterou my ochotně odpovídáme, že je máme u Pána.

Jak tomu mám rozumět? Máme je u Pána, to jako že je tam máme už teď? Nebo si je tam zrovna posíláme? Nebo snad si jen přejem, abychom je u Pána měli?

Pokud je totiž opravdu u Pána máme, tak ho milujeme a říkáme, že neděláme a nemůžeme (protože se nám sama podstata hříchu hnusí) hřešit. To je docela logické a kdyby to tak doopravdy bylo, tak by celý svět byl krásnější.

Pokud se oddáváme myšlence mít srdce u Pána, tak k němu svoje srdce posíláme. I to je krásné, "Posílám Ti svoje srdce, můj Pane, dělej si s ním, co chceš, já jen chci, aby bylo u tebe!" ale otázkou zůstává, kdy si ho z tohoto bezpečného úložiště bereme zpátky. Po přijímání? Při odchodu z kostela, kdy se ještě ohlížíme do lavice, jestli jsme tam něco nenechali? Nebo až do první hádky, do prvního poklesku, do prvního setkání s naším nepřítelem?

Pokud je to jen přání, které vyslovujeme, jako s přídechem. "Ach, kéž bychom je měli u Pána..." tak je to podle mě trochu moc slaďoučké a svým způsobem i teatrální. Proč vzdycháme, že bychom chtěli mít srdce u Pána, ale nic pro to neuděláme? To si jako slibujeme do budoucnosti, že budeme mít srdce u Pána? Nebo snad přemítáme nad tím, jaké to bude, až budeme mít nejen svá srdce fyzicky u Pána? Takže, na jednu stranu chceme mít srdce u Pána, ale ne hned, to ještě ne, "...to by bylo moc narychlo, to já si ještě užiju tak padesát let na této zemi, sem tam zpověď, to aby se neřeklo a pak až si mě teda zavolej, můj Pane, já se budu kát a budu všeho litovat. Pak budu připraven jít do nebe, za Tebou, ale prosím Tě, nic narychlo, jo? Nejlíp, když pošleš tak týden dopředu e-mail, já si ho denně kontroluju." Takhle se k tomu přistupuje?

Nebo snad tuto větu říkáte automaticky, tak jak jste se to jako malí žvatlající caparti? Naučili vás to rodiče a opakovali jste to bezmyšlenkovitě a roboticky???  Možná jste to dělali tak jako já do dneška...